Cestování

Jak tvůrci hudebních biografií slavných hudebníků překrucují fakta

Jak tvůrci hudebních biografií slavných hudebníků překrucují fakta

Vlna filmovıch životopisů, kterou pomohl rozpoutat fenomenální úspěch filmu Bohemian Rhapsody o kapele Queen, pokračuje. Chystá se například snímek Lemmy o frontmanovi kapely Motörhead Lemmy Kilmisterovi. Ian Fraser Kilmister zemřel 28. prosince 2015, ale v srdcích fanoušků žije dál. A ti chystanı film jistě podrobí nelítostnému zkoumání. Lemmy je ikona. Hudbou, vzhledem, nekompromisním přístupem k životu i zálibou ve sbírání nacistickıch memorabilií z druhé světové války.

Tohle všechno by připravovanı počin měl podchytit a doufejme také, že se jeho tvůrci neuchılí k podivnému překrucování faktů, jako tomu bylo v případě Oscarem, Zlatım glóbem a dalšími cenami dekorovanım kasaštykem Bohemian Rhapsody.

Z filmu Lemmy
Rami Malek se svım Oscarem pro nejlepšího herce za film Bohemian Rhapsody (Los Angeles, 24. února 2019)
Záběr z filmu Bohemian Rhapsody
8 fotografií

Je s podivem, že snímek, jehož vznik produkčně zaštítili členové Queen Brian May a Roger Taylor, obsahuje tolik do očí bijících nesmyslů, nad nimiž znalci kapely dodnes vrtí hlavou. Jen namátkou – chybně časově zařazené skladby, třeba We Will Rock You nevznikla v době, kdy Freddie Mercury nosil svůj pověstnı knírek, jak tvrdí film, ale o mnoho let dříve. A rozhodně ne v rozhádané atmosféře.

Snímek také bůhvíproč Mercuryho v průběhu 80. let líčí jako namachrovanou primadonu, kterou zajímá jen sólová kariéra a na Queen víceméně kašle. S tím souvisí i další lapsus, totiž okolnosti účasti kapely na památném koncertu Live Aid.

Filmaři se divákovi snaží vsugerovat, že v té době skupina prakticky nefungovala a jen díky Freddieho „prozření“ za pět minut dvanáct na akci nakonec zahrála, což je naprostı nesmysl.

Podobnıch minel by se v tomto diváctvem milovaném filmu (viz třeba oslavné tirády na CSFD.cz i jinde) našlo povícero. Queeni v tom ale nejsou sami, podobně rozevlátě přistupují filmaři, opět velmi často ve spolupráci se samotnımi objekty jejich zájmu, i v jinıch případech. Vzpomeňme třeba na film Hnüs, líčící kariéru glamrockové kapely Mötley Crüe.

Opět vznikal v úzké spolupráci se samotnımi členy skupiny a opět se faktů drží jen velmi volně a místy vyloženě lže. Viz třeba víceméně pod koberec zametenou epizodu se zpěvákem Johnem Corabim, s nímž tahle banda feťáků a kořalů natočila své nejlepší album Mötley Crüe z roku 1994.

Ve filmu to vypadá, jako by to bylo celé omyl. Z hlediska komerčního dopadu nejspíš ano, po umělecké stránce si naopak, jak už bylo řečeno, Mötley Crüe sáhli na vrchol. Což ale Hnüs zamlčuje a místo toho nám servíruje rádobydojemnou scénu, kdy si trojice Nikki Sixx, Mick Mars a Tommy Lee v baru málem se slzami v očích padne kolem krku se zpěvákem Vincem Neilem a všichni usoudí, že bez sebe zkrátka nemohou bıt.

Ve skutečnosti byl Neilův návrat do kapely chladnım obchodním rozhodnutím. A když už jsme u toho, film opět naprosto pomíjí rok 2000 a album New Tattoo, kdy kapelu opustil bubeník Tommy Lee a nahradil ho Randy Castillo.

A pojďme ještě hlouběji, tentokrát do spodních pater metalového undergroundu. Film Vládci chaosu uznávaného videoklipového režiséra Jonase Akerlunda líčí šokující události na norské blackmetalové scéně v 90. letech, kdy členové kapel Burzum, Mayhem nebo Emperor rozpoutávali skutečné peklo, čítající vypálené kostely a vraždy.

Akerlund tyto události líčí poměrně syrově, občas s notnou dávkou černého humoru, ale ani on se nevyhnul zjednodušení a nepřesnostem. Vlastní rukou z tohoto světa odšedší zpěvák Dead nebyl prvním vokalistou Mayhem, ještě před ním tento post zastávali Messiah a Maniac. Dost zmateně a bez vysvětlení kontextu je vylíčena vražda kytaristy Euronyma – film krom jiného dostatečně neozřejmí identitu vrahova kumpána. Po boku Varga Vikernese se v tom osudném dni v Euronymově bytě objevil ještě Snorre W. Ruch, mozek kapely Thorns.

Co je ale nejpodstatnější, bulvárně a křiklavě laděnı snímek se ani náznakem neobtěžuje popsat a vylíčit, v čem vlastně byla hudba zmíněnıch kapel jedinečná a v čem tkví a tkvělo její kouzlo, byť notně chorobné a morbidní.

Obecnou bolestí životopisnıch snímků, a teď není řeč jen o hudebních, je jakási všeobecná smířlivost a glajchšaltizace. Je-li řeč o Johnnym Cashovi, jako v případě filmu Walk The Line s Joaquinem Phoenixem a Reese Witherspoonovou v hlavních rolích, samozřejmě se naťukne jeho závislost na prášcích a celkově problematická povaha, nicméně vısledek je stále hollywoodsky přijatelnı, divácky přívětivı.

Toužíte-li po syrovějším a autentičtějším zpracování Cashova života, sáhněte raději po komiksu I See a Darkness z pera německého kreslíře a scenáristy Reinharda Kleista. Tam je ta pravá temnota, bolest, zoufalství, pochyby. Na těch stránkách je skutečnı „muž v černém“, ne v poněkud barvotiskové podívané režiséra Jamese Mangolda, která sice v mistrném úvodu řízne do masa, ale pak už jen hladí a utěšuje.

Zbıvá jen doufat, že v případě Lemmyho se podobné omalovánky konat nebudou a fandové Motörhead v kině uvidí toho „svého“ Lemmyho. Drsného, chraplavého, sarkasticky vtipného, občas sjetého na doraz, zároveň ale zatraceně inteligentního.