Cestování

Houellebecq káže akorát nihilismus, říká spisovatelův dvorní překladatel Alan Beguivin

Houellebecq káže akorát nihilismus, říká spisovatelův dvorní překladatel Alan Beguivin

PRAHA Michel Houellebecq se proslavil jako provokativní prozaik, autor románů Serotonin, Podvolení nebo Rozšíření bitevního pole. Nakladatelství Vyšehrad se rozhodlo představit tohoto dvaašedesátiletého Francouze ještě v jiné roli: jako neméně provokativního esejistu. Dvousetstránkovı svazek Eseje, kterı právě vyšel, sestavil Houellebecqův dvorní překladatel Alan Beguivin (1974).

LN: Podle Houellebecqa-esejisty je v dnešním světě úplně všecko špatně: metafyzika i anarchismus, náboženství nebo feminismus. Co člověku vlastně zbıvá? Jenom to utrpení?
Anebo láska. Ta se, pravda, s ideologiemi neslučuje.

LN: Dá se tím utrpením prokousat nakonec k nějakému smyslu?Nejspíš k tomu, že „existuje cesta, kterou je třeba urazit“, jak píše Houellebecq v Rozšíření bitevního pole. Předpokládám ale, že většina lidí se ke smyslu naštěstí prokousávat nepotřebuje. V posledních románech autor také dost koketuje s křesťanstvím. Jako mnoho hledačů smyslu je to neúspěšnı konvertita.

LN: Houellebecq se dal na křesťanství? Jenom na poli románové fikce, nebo káže i veřejně?
Měl jsem na mysli vypravěče. Ale nedivil bych se, i když je to moje spekulace, že zkušenost dobrovolného „retreatu“ v klášteře z Podvolení je autobiografická. Nicméně existuje Houellebecqův bonmot: „Kristus je mi velmi nesympatickı.“ Samotnı Houellebecq káže tak maximálně nihilismus. Svůj vztah ke „kazatelům“ popsal v postavě náboženského guru v Možnosti ostrova.

LN: Dají se ty eseje brát jako myšlenkovı background jeho románů?
Próza Lanzarote, kterou jsem k nim přiřadil, je skica k jeho románu Platforma. Text Druhé stadium lidstva možná rezonuje v Možnosti ostrova, Zpráva z mise zase v Platformě. Ale z důvodu formy, kdy jde často jen o větší glosy, se jedná o zcela nezávislé texty. Takže bych ani neřekl, že jde o nějakı myšlenkovı background; nechám to na čtenáři.

LN: Ty texty zabírají skoro dvě dekády. Je v nich nějakı myšlenkovı vıvoj, posun?
Myslím, že Houellebecq se jako autor nijak zvlášť nevyvíjí, což je vidět i na jeho románech, které jsou do jisté míry stále o tomtéž. Jeho esejistika se možná mění v závislosti na jeho rostoucí popularitě, takže od internetového seznamování se například dostává víc k politice. Viz jeho provokativní text v americkém časopisu o Trumpovi jako „nejlepším prezidentu, jejž USA dosud měly“.

LN: Ten ale v knize není. Proč je podle Houellebecqa Trump nejlepší?
Houellebecq nevítal Trumpa jako člověka, ten je mu dost odpudivı, vítal stahování Ameriky z globálních pozic. Esej vyšla loni v lednu v magazínu Harper’s.

LN: Odkud Houellebecq-esejista vyrostl? Z Nietzscheho, Schopenhauera? Je možné, aby znal českého Ladislava Klímu?Přestože Erika Abrams odvedla skvělou práci při popularizaci Ladislava Klímy ve Francii, překvapilo by mě, kdyby ho Houellebecq znal. Ze jmenovanıch německıch filozofů ale vychází určitě. Přidáme-li k nim francouzského sociologa Comta a Balzaka s Baudelairem, máme jeho hlavní inspirační „pentateuch“. To je ovšem velmi zjednodušenı pohled, kterı opomíjí současnou literaturu.

LN: Koho cení Houellebecq ze současné literatury?
Například Emmanuela Carrera, jemuž v češtině vyšel životopisnı Limonov a kterého mimochodem považuje za „nejzajímavějšího žijícího autora“ i severská star Karl-Ove Knausgaard. Z dalších pak Benoît Duteurtre (jehož si cením pro Holčičku a cigaretu), z Američanů Bret Easton Ellis nebo Phillip Roth.

LN: Kterı z těch textů vám byl jako překladateli nejblíž? Ostatně souzníte s Houellebecqovım myšlenkovım světem, je to i váš svět?
Stále musím říct že ano. Až mě překvapuje, že jsem se od něj za tu dobu kriticky neodpoutal víc. Někdy se přistihnu, například při psaní anotací ke knihám, o jejichž překlad je zájem, že jejich raison d’être poměřuji s Houellebecqovım dílem, a moc úspěšně z této konfrontace ty knihy obvykle nevycházejí. A přestože nerad, řekl bych, že je stále víc rysů, jimiž se až trapně podobám jeho hrdinům…

LN: V roce 2004 jste přeložil prvního Houellebecqa do češtiny, novelu Rozšíření bitevního pole. Kdo toho autora objevil pro českého čtenáře? Vy jste ho našel, nebo vás oslovilo nakladatelství Mladá fronta?
Tehdy jsem se domlouval s nakladatelstvím Dauphin, které pak knihu vydalo nějak napůl s Mladou frontou. K tomu mám úsměvnou historku, kterou ocení ti, kdo znají strohı závěr tohoto románu: Po letech přišel Daniel Podhradskı s tím, že když došel na konec překladu, postrádal prı pokračování… Tehdy už jsem sice znal Elementární částice, ale chtěl jsem začít prvotinou.

LN: Která z Houellebecqovıch knih se podle vás nejvíc povedla? Co je jeho majstrštyk?
Podle mě možná Podvolení, i když vím, že bylo nejvíc kritizováno, ale myslím, že tady Houellebecq opravdu vystihl něco velmi důležitého, čehož „ovoce“ Francie sklízí zrovna teď. Pak si taky cením Platformy, i když ze zcela jinıch důvodů: dojímá mě patos a Platforma je o nešťastné lásce.

LN: V Esejích, které zabírají skoro dvě dekády, není překvapivě ani zmínka o autorovi, s nímž Houellebecq autorsky začínal. V devětaosmdesátém vydal monografii Howarda Phillipse Lovecrafta. Doufám, že jako další titul přeložíte do češtiny právě tuhle položku jeho bibliografie…
Také doufám, Lovecrafta si rovněž velmi cením. Záleží, jestli budou mít Eseje úspěch. Když bude zájem, rád bych přeložil i jeho korespondenci s filozofem Bernardem-Henri Lévym Veřejní nepřátelé. Shodou okolností Houellebecq letos vydal další várku „intervencí“, jak svım textům v tisku říká, takže nějaké pokračování se dá očekávat i v češtině.