Cestování

GLOSÁŘ: V Rudolfinu se sešla světová béčka a jeden velký Čech

GLOSÁŘ: V Rudolfinu se sešla světová béčka a jeden velký Čech

Daniel Barenboim v Praze naposledy koncertoval loni, kdy s Vídeňskımi filharmoniky zahájil Smetanovou Mou vlastí Pražské jaro. Pražské publikum ho však zná i jako klavíristu, ostatně v obou profesích dosáhl vrcholu, což je vıjimečné samo o sobě. Umělec, kterého už lze považovat za živou legendu, je navíc proslulı i snahami o sblížení arabského a izraelského světa pomocí hudby: Za tímto účelem založil Orchestr Vıchodního a Západního Divanu.

Tentokrát se v Praze zastavil na turné, během něhož provádí vıběr z Beethovenovıch klavírních sonát. Těch je přes třicet a patří k největším vızvám klavírního umění. Barenboim je hraje od mládí, natočil je a neustále se k nim vrací. Při pondělním koncertu v Dvořákově síni Rudolfina uvedl tři.

V první půli večera Sonátu f moll č. 1, věnovanou Josephu Haydnovi, a Sonátu č. 18 Es dur. Druhou půli pak vyplnila dlouhá Sonáta č. 29 B Dur, považovaná nejen za nejtěžší Beethovenovu sonátu, ale též za jednu z nejobtížnějších klavírních skladeb vůbec. Extrémní technické nároky se v ní prolínají s dramatickım vırazem. Barenboim, jemuž bude v listopadu 75 let, vše zvládá s úctyhodnou lehkostí. Snad by se jeho hraní dalo chvílemi označit za velkorysé, vırazově snad až přeexponované, ale jeho muzikantství je tak ryzí a spontánní a jeho fantazie tak bohatá, že člověk nemůže protestovat.

Pondělní koncert pořádala agentura Nachtigall Artists, která se jinak specializuje na zpěváky. Budiž jí dík za to, že odbočila od „tématu“ a přivedla Barenboima do Prahy. Mohla však v tištěném programu uvést, že Barenboim hraje na vlastní nástroj, kterı byl speciálně pro něj vyvinut ve spolupráci s firmou Steinway, nese i jeho jméno, a „přicestoval“ s ním do Prahy.

To je přece velká rarita, posluchače by určitě zajímalo, zda a v čem se takovı klavír liší od běžnıch. Na internetu se samozřejmě dá zjistit, že nemá zkřížené struny jako normální klavír, že vyluzuje barevnější zvuk, jakož i další detaily, ale stejně to mohlo bıt v programu zmíněno.

Cesta dějinami

Ve středu se Česká filharmonie po mimořádném zahajovacím koncertu poprvé představila s novım šéfdirigentem v „běžném“ abonentním programu. Běžnı ovšem rozhodně nebyl, Byčkov totiž do první půle zařadil Sinfonii pro 8 hlasů a orchestr od Luciana Beria, italského skladatele, kterı byl jeho velkım přítelem. Šéfdirigent považuje Sinfonii, která vznikla roku 1968, za jednu ze stěžejních skladeb 20. století a poslech mu dal za pravdu.

Berio své dílo přirovnal k cestě hudebními dějinami, skladba totiž obsahuje citáty jinıch skladatelů, nejvíce Mahlera, konkrétně z jeho Symfonie č. 2, ale také Ravela, Stravinského či Richarda Strausse. Orchestrální aparát doplňuje osm zpěváků, kteří do mikrofonu zpívají, respektive spíš mluví, komentují, šeptají, křičí.

Celek nepůsobí ani násilně, ani jako samoúčelná zvuková orgie či prostá koláž. Jakoby se v druhé polovině dvacátého století ozval italskı smysl pro kultivovanost a kouzlo lidského hlasu, kterı změkčuje, dopovídá a pozvedá hudbu do vyšší emocionální roviny. To vše zprostředkovali zpěváci ze souboru London Voices a orchestr pod taktovkou svého šéfa. Publikum v Rudolfinu působilo soustředěně, nikdo neodešel a dokonce se ani nekašlalo. I to je důkaz, že Berio byl inteligentní skladatel, nezapomínající na komunikaci s posluchačem.

Dvořákova Symfonie č. 7, kterı vyplnila druhou polovinu, byla k Beriovi velkım kontrastem, možná až přílišnım, ale spojení mělo svoji symboliku. Byčkov chce klást důraz na českou klasiku, ale hodlá prosazovat i moderní hudbu. Orchestr hrál s vervou, radostí, zpěvností a zjevně si s novım šéfem rozuměl. Ten nakonec ještě oddirigoval tři přídavky, Brahmsův Uherskı tanec č. 5 a Slovanské tance č. 10 a 1 od Antonína Dvořáka. A tak vlastně jen Dvořák narušil večery plné velkıch „béček“. Barenboim, Beethoven, Byčkov, Berio, Brahms...