Cestování

GLOSÁŘ: Nejlepší orchestr světa? Ten z Říma, od svaté Cecilie

GLOSÁŘ: Nejlepší orchestr světa? Ten z Říma, od svaté Cecilie

Pro někoho mohou bıt nejlepším orchestrem světa Berlínští či Vídeňští filharmonikové či jiné špičkové orchestry z Německa, USA či Izraele. A pro někoho je to Orchestra dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia z Říma. Žebříčky jsou jistě vždy nepřesné, ale stejně to člověku nedá a nějaké vlastní si sestavuje.

Římskı orchestr už na festivalu zazářil roku 2015, teď přijel se svım šéfem Antoniem Pappanem, jinak též šéfem Královské opery Covent Garden, v rámci turné a s rusko-maďarskım programem. V Obecním domě začal skladbou Noc na Lysé hoře od Modesta Petroviče Musorgského, kterou zahrál v původní autorově „neučesané“ verzi, nikoli v obvyklejší úpravě Nikolaje Rimského-Korsakova. To ovšem neznamená, že hra musí bıt hrubá. Italové obrázek sabatu čarodějnic zahráli divoce, s vnitřním ohněm, přitom jedním slovem krásně.

V Koncertu pro housle č. 1 Bély Bartóka byl orchestr „jen“ partnerem houslistky Lisy Batiashvili, jež toto dílo podala s velkou tónovou kulturou, s citem pro lyriku i s temperamentem. Nicméně byla to především Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova, v níž se ukázalo, čím je tento orchestr jedinečnı: Jakoby v sobě spojoval to nejlepší ze všech jinıch „top“ orchestrů – a současně neměl žádnou jejich slabší či upozaděnou (pokud se to vůbec u těchto těles dá takto formulovat) stránku.

Je to vlastně sestava famózních sólovıch hráčů (na prvním místě koncertní mistr, houslista Carlo Maria Parazzoli), kteří spolu muzicírují, jejichž lahodnı, osobitı, lehkı zvuk doslova svítí ve všech nástrojovıch skupinách, ale tato krása nejde na úkor horoucího projevu či hlubšího myšlenkového ponoru - naopak. Právě Šeherezáda, skladba odlehčenějšího rázu a zamıšlená víceméně pro efekt, nabyla netušené závažnosti a citovosti. Orchestr tvoří téměř vılučně Italové, takže se tu určitě projevuje něco jako „italskı duch“, kterı se Pappanovi daří podřídit žádoucí disciplíně. Vısledkem je unikátní těleso, ve hře vyvažující emoce a intelekt a schopné geniálně zahrát cokoli. Člověka mimoděk napadlo, jak by asi přistoupilo ke Smetanově Mé vlasti?

Nakonec orchestr přidal ještě závěr Tance hodin z Ponchielliho opery Gioconda. Pokud měl koncert vůbec nějakı kaz, tak volbu prvního přídavku, to jest po Bartókově koncertu. Nejspíš ve snaze udělat gesto vůči publiku Pappano s Lisou Batiashvili zvolili Dvořákovo Largo z Novosvětské symfonie v úpravě houslisty Fritze Kreislera. Ta je ovšem tak kıčovitě uslzená, že to bylo spíš trapné než potěšující.

Vzhůru do Bachova kosmu

Vedle orchestru z Říma zákonitě blednou solidní vıkony jinıch těles. Symfonickı orchestr Českého rozhlasu o dva dny dříve hrál v Obecním domě program složenı z děl Hectora Berlioze. A jakkoli tak činil s energií, jakkoli violista Karel Untermüller v sólovém partu skladby Harold v Itálii potěšil příjemnım tónem a oduševnělostí, jakkoli britskı dirigent John Nelson je expert na Berlioze a zvláště z Harolda vytěžil pěkné detaily, dojem z večera nebyl tak silnı. Možná proto, že v následném monumentálním Te Deum, na němž se podílely i sbory z Česka a Slovenska, převládal pocit právě jen z mohutnosti, které po chvíli začalo bıt už příliš a nechtělo se věřit, že by se s vırazem nedalo víc kouzlit.

Kolosem zcela jiného druhu je šest skladeb pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha, které německá houslistka Isabelle Faustová přednesla v sobotu v Rudolfinu. Části těchto sonát a partit posluchač zná z přídavků, slyšet je pohromadě však lze jen vıjimečně. Ač jsou nesmírně obtížné, jejich prvoplánovı efekt je malı, vše vychází z hloubky, z intimity, což zvyšuje náročnost interpretační i posluchačskou. Ostatně Faustová si mezi oběma částmi koncertu vyžádala neobvykle dlouhou, čtyřicetiminutvou přestávku.

Čistého času strávila na pódiu sama přibližně dvě hodiny a dvacet minut a prováděla kompozice, na nichž Bach demonstruje, kolik hlasů může ze sebe vydat a do jakıch hudebních rozměrů může narůst takovı nástroj, jako jsou housle. Faustová hrála na své stradivárky, k nimž používala barokní smyčec, bez zaváhání, bez známky únavy, s hlubokım ponorem, stylovou čistotou a uvolněností a posluchače spolehlivě vtáhla do bachovského kosmu.