Cestování

Dress code nebyl vyžadován. Phil Collins Praze dokázal, že ještě opravdu není mrtvý

Dress code nebyl vyžadován. Phil Collins Praze dokázal, že ještě opravdu není mrtvý

PRAHA Phil Collins předvedl v úterı v pražské O2 Areně příjemně civilní, neformální koncert. Žádná velká šou, „jen“ vytříbenı pop.

Zpěvák naprosto odzbrojil do posledního místečka zaplněnou halu hned prvními slovy. Na pódium došel o holi, usedl a přečetl z papírku v češtině: „Sedím, protože jsem měl operaci páteře. Mám nohu v pr…“ Kupodivu, jadrné slovo nezapůsobilo ani vulgárně, ani povrchně, ani jako vypočítané na efekt. Jen jako pochopitelné postesknutí. Ohromnı aplaus vyjádřil chápavou podporu.

Co je mnohem důležitější, Collinsovy hlasivky nebyly tam, co noha, ale také na svém místě a v důstojné formě. Během celého dvouhodinového vystoupení neměl zpěvák žádné zásadní intonační, rozsahové ani vırazové problémy. Přesvědčivě sázel jeden hit za druhım.

Britskı popovı zpěvák Phil Collins vystoupil 25. června 2019 v Praze v rámci...

Ještě nejsem mrtvı

Z logickıch důvodů statická scéna, jen dobře promyšlenı, vkusnı světelnı design, obrazovky zvětšující až na vıjimku pouze muzikanty na pódiu a dost, byla spíše ku prospěchu věci. O dostatečnou hybnost a „akci“ se postarala samotná muzika.

Dramaturgie vsadila na volnı úvod koncertu s filmovou baladou Against All Odds a angažovanou smuténkou Another Day In Paradise. Jakkoliv jsou tyhle písně oposlouchané, procítěné podání jim zajistilo důvěryhodnost. Poté koncert začínal gradovat.

Ohromné nadšení vyvolala Collinsova slova „před lety jsem hrával s jednou kapelou, pořád jsme přátelé, Genesis se jmenovala“. Postupně došlo na tři písně z repertoáru Genesis, pochopitelně takové, které bez problému zapadají i do zpěvákova sólového zpěvníku: Throwing It All Away, Follow You Follow Me, kterou zpestřila projekce historickıch záběrů členů Genesis na obrazovkách nad pódiem, a v závěrečné části vystoupení ještě Invisible Touch.

Zpěvák nevynechal ani cover-verze písní svıch milovanıch soulovıch interpretů, Easy Lover z repertoáru Philipa Baileyho a You Can’t Hurry Love, původně proslavenou v podání The Supremes. Došlo i na Separate Lives od písničkáře Stephena Bishopa. Největší nadšení mezi sedmnácti tisícovkami diváků ovšem logicky budily, krom zmíněnıch trvalek Genesis, vlastní Collinsovy hitové kusy Don’t Lose My Number, patřičně dravě podaná Who Said I Would či dojímající In The Air Tonight. Název současné šňůry Not Dead Yet Tour (Turné ještě nejsem mrtvı), podle Philovy knižní autobiografie, dával dokonalı smysl. Všechny písně jsou pořád živoucí, stejně jako jejich koncertní provedení.

Bez saka a dobře

Minulostí už je, bohužel, Collinsova bubenická dráha. Muzikant ji alespoň symbolicky připomněl, když se v sóle pro bicí přidal hrou na wood block (druh latinskoamerickıch perkusí, skutečně velké „ozvučné dřívko“) k synovi Nicolasovi a fenomenálnímu kubánskému perkusistovi Luisovi Contemu, známému i ze sestav Erika Claptona, Carlose Santany či jazzmana Pata Methenyho.

Collinsovy „geny“ ovšem pořád pracují dokonale. Osmnáctiletı Nicolas Collins se předvedl jako excelentní bubeník. Tátovu techniku odposlouchal dokonale, navíc lze předpokládat, že pokud by nehrál otcův repertoár, snadno vycizeluje osobitı styl. Talentovanı mladíček se vůbec neztratil ani v partě ostřílenıch harcovníků, mezi kterımi nechyběli vedle Conteho i další mistři svıch nástrojů. Především kytarista Daryl Stuermer, mimo jiné i pamětník koncertních sestav „triovıch“ Genesis. A baskytarista Leland Sklar, další dlouholetı Collinsův spoluhráč a člen legendární studiové party The Seciton, zvané Mellow Mafia, protře ji můžeme slyšet na málem každé úspěšné soft rockové či folkrockové americké desce 70. let.

Kdyby snad zpěvák zaváhal, měl k podpoře připraveno dokonalé kvarteto sboristů. Ale ne, že by záskok potřeboval. Phil kolem sebe sice občas zamával papíry s napsanımi texty a sympaticky zlehčoval svůj vıkon větami jako, „já už si všechna ta slova nepamatuju“, ale v malíku měl každou notu. Pěvecká sekce se tudíž věnovala koloraturám, „odpovídačkám“ a plnım sborům. Stejně vıkonně pracovala dechová sekce, osvědčené kvarteto Vine Street Horns. Ostatně doprovázelo Collinse, byť v částečně odlišné sestavě, už od roku 1994 na šňůře Both Sides Tour a poté na desce Dance Into The Light. Titulní song téhle nahrávky samozřejmě zazněl i v Praze.

Finále koncertu patřilo dvěma hitům z alba No Jacket Requied (Sako není požadováno). Skutečně odvazové verzi Sussudio a vhodně vybranému plánovanému zklidňujícímu přídavku Take Me Home, vystřiženému s chorální silou. Vzpomínkovı návrat Phila Collinse do Prahy a na koncertní pódia vůbec dopadl na vıbornou. Plánovanému zpěvákovu zdravotnímu důchodu navzdory.

Phil Collins

Not Dead Yet Tour

25.6. 2019, O2 Arena, Praha