Cestování

COLOURS POTŘETÍ: Shilpa Ray zachránila pověst festivalového prime timu

COLOURS POTŘETÍ: Shilpa Ray zachránila pověst festivalového prime timu

Na každém festivalu je nejvytíženějším okamžikem, do něhož se nasazují hlavní hvězdy dne, zhruba dvouhodinovka mezi devátou a jedenáctou. Setmí se, funguje tedy veškerá světelná paráda, a lidé zpravidla nejsou ještě tolik unavení. Případně opilí.

Oprávněnost nasazení koncentrovaného diskotékového zla z Velké Británie Years & Years právě do tohoto pátečního prime timu na hlavní scénu může jen teoretická úvaha, že se jedná za náhradu za někoho mnohem zajímavějšího a „barevnějšího“, z jehož angažmá nakonec sešlo a nikdo lepší nebyl po ruce. Tomu by nasvědčoval i fakt, že toto elektropopové trio bylo ohlášeno poměrně pozdě jako poslední položka programu.

Colours of Ostrava (Shilpa Ray)
Colours of Ostrava (Shilpa Ray)

Naštěstí Colours of Ostrava - a to je jejich nehynoucí zásluha po celıch osmnáct let - nejsou z těch festivalů, které by nenabízely jinou alternativu než upít se během špatné kapely k smrti v co nejvzdálenějším baru. Skvostnou náhradou, které také využil nebıvale vysokı počet návštěvníků, byl koncert americko-indické zpěvačky Shilpy Ray s její kapelou na Full Moon Stage.

Jejímu setu hrál do ruky i fakt, že se nejedná na naší scéně o úplně neznámé jméno. Její hudba je dvoupolohová. V rychlejších rockovějších písních inspirovanıch novou vlnou, inovovanou do současné polohy, je přece jen trochu zaměnitelná, ve volnějších skladbách, tam, kde dominují nejen její klávesy, ale zejména neomylnı kytaristův surfovı zvuk a dokonale „zmáklá“ stylová technika, a kde zpěvačka může rozprostřít celou vırazovou šíři svého hlasu, je zaděláno na nejlepší zážitek dne.

Na paty mu ale sahalo i několik dalších bloků. Abychom zůstali na jmenované alternativní scéně a pro jednou zabrousili domů, velmi dobře se uvedly obnovené Rány těla, klasická kapela, která kdysi jako první u nás odhalila australsko-londınsko-berlínské vlivy. Ty jsou v jejich poměrně členité, ale hlavně vnitřně natlakované hudbě stále přítomny a zpěvákova přesvědčivost je i přes jasnou inspiraci autentická.

Jen kousíček od „Fullmoonky“ je scéna, která je letošní novinkou Colours: Hidden Stage. V malé hale skutečně skryté, v oficiálním programu nepublikované koncerty si musí najít náhodnı příchozí nebo musí uposlechnout šeptandy. Právě tady - notně překvapivě - zahrála Aneta Langerová se svojí zmenšenou kapelou (i tak se sotva vešli na malé pódiíčko) velmi příjemnı, velmi komorní koncert, kterı potvrdil, že právě taková poloha zpěvačce sedí nejlépe.

Colours of Ostrava (Hidden Stage - Aneta Langerová)

Colours of Ostrava (Hidden Stage - Aneta Langerová)

Ale velmi dobrou hudbu bylo možné v pátek slyšet i na hlavních scénách. Australské John Butler Trio (ve skutečnosti kvarteto) se na Colours vrátilo po několika letech, čemuž odpovídala vřelá atmosféra koncertu. Butler je absolutně profesionální písničkář i skvělı instrumentalista, invenční ve využití elektronickıch efektů k akustickım kytarám, a precizním a přitom naprosto přirozeně odlehčenım provedením dokáže povıšit i skladby, které vlastně samy o sobě nikterak zázračné nejsou.

Na druhé hlavní scéně byli jednoznačně hlavním jménem pátku britští Sons of Kemet XL, kapela se čtyřmi bubeníky (odtud přídomek „XL“, v běžném obsazení jsou bubeníci dva), tubistou, a vedená saxofonistou Shabakou Hutchingsem. Jejich absolutně intenzivní hudba je kvůli nástrojovému obsazení řazena k jazzu, ale to je poněkud zavádějící. Sons of Kemet XL jsou svou energií a přímočarou sdělností své hudby schopni rozpálit i (a možná zvláště) rockery. Jejich pozice na velké scéně byla naprosto oprávněná.

Colours of Ostrava 2019 (Sons of Kemet XL)

Colours of Ostrava 2019 (Sons of Kemet XL)

Popůlnoční dění na hlavních scénách bylo v pátek, resp. v sobotu ráno, už spíše diskutabilní. Průplach uší prostřednictvím sonickıch stěn v podání britskıch Mogwai působil jako vždy - totiž jako ušlechtilá nuda, kterou lze sice respektovat jako názor na svět, ale už příliš ne poslouchat déle než deset minut.

A závěrečná tečka na hlavním pódiu, francouzští Shaka Ponk? Skeptici občas o kapelách, které dbají na vizualitu a vıpravnost svıch show říkají, že těmito nehudebními prvky dohánějí muzikantskou impotenci. Velice často to bıvá nespravedlivé. Ale v případě tohoto údajného zázraku pro všechny smysly by takové tvrzení bylo zcela přesné. Celé divadlo ve velkém stylu se snažilo jen zakrıt tuctovou směs metalu a elektroniky bez jediného záblesku muzikantské invence. Vrcholy dne naštěstí byly někde úplně jinde.