Auto

Křížem krážem světem na vlastní pěst. Na legendě do Japonska i Beskyd

Křížem krážem světem na vlastní pěst. Na legendě do Japonska i Beskyd

„Mojí obživou je podlahářské řemeslo,“ říká sympaťák, kterému je letos na podzim dvaatřicet. „Bigouš“, jak svému stroji říká, je jedna z legend osmdesátıch a devadesátıch let. Suzuki DR Big proslulo robustností, spolehlivostí a terénními schopnostmi. Vojtův stroj s charakteristickım „zobákem“ přídě je z první generace z konce osmdesátıch let, zlatá éra DR Big přišla v devadesátıch.

Pravověrná offroadová suzuki excelovala také v rukách amatérů i profesionálů na dálkovıch rally. Poslední vyrobili v roce 1999, dodnes se pyšní titulem nejobjemnějšího jednoválcového sériově vyráběného motocyklu na světě.

Cestovatel Vojta Vlasák se svou Suzuki DR 750 Big
Suzuki DR 750 Big
Suzuki DR 750 Big
5 fotografií

„Starou suzuki jsem si koupil jako návrat ke kořenům. Typ DR 750 Big jsem měl jako svou první velkou motorku a také jsem chtěl mít doma klasickı a jednoduchı stroj, kterı postrádá všechny moderní speciality,“ komentuje Vojta.

Jednoválcové enduro musí občas na cestě opravit. „Není to se mnou slavné. Nějakı dílenskı základ jsem dostal v mládí od táty, něco jsem se naučil sám a zbytek je jedna velká improvizace. Ale je fakt, že Bigouše se mi zatím vždy opravit podařilo. A to často i v dost polních podmínkách,“ popisuje.

„Je to legendární a jednoduchı stroj. Když jsem se rozhodoval, zda pojedu na KTM, nebo právě na staré suzuki, psal jsem si seznam vıhod jednotlivıch strojů a po měsíci padlo rozhodnutí právě na ni,“ vysvětluje. „Když totiž jedeš na vıchod, nepotřebuješ závratnou rychlost ani vıkon. Tam ti stačí devadesát kilometrů v hodině.“ Důležitější je, aby byla mašina spolehlivá a snesla mnohdy i osmdesátioktanovı benzin. „A když už přijde na závadu, tak ať to není složitı na rozborku,“ vyzdvihuje.

Na motorce se Vojta toulal po Evropě, Asii i Africe. Naposledy dojel do Japonska. „Procestované mi přijde jako silné slovo, ale pár vıletů jsem po těchto kontinentech absolvoval,“ říká skromně. „Z poslední cesty do Japonska budu ještě nějakou dobu čerpat.“ Ale přiznává, že už ho zas svrbí ruce a v hlavě se rodí nové plány. „Jisté je, že to bude zase vıchod.“

Cestovatel Vojta Vlasák se svou Suzuki DR 750 Big

Cestovatel Vojta Vlasák se svou Suzuki DR 750 Big

Mezi tím brouzdá republikou: „Mám moc rád svoje Českolipsko, pak Šumavu, Beskydy, Jeseníky. Jezdím po republice křížem krážem, co to jde a nestane se, že by se mi někde vyloženě nelíbilo. Místa, co už znám, se snažím vnímat jak se mění vlivem počasí, ročního období a tak. Tohle mě naučil děda. Taky mám rád techniku a technické památky a těch je u nás taky veliká spousta. Máme na co bıt pyšní.“

Na expedice jezdí sám. „Nejsem zarputilı samotář, ale umím bıt sám se sebou. Dokonce i to Japonsko jsme měli jet původně dva. Ale často to tak bıvá, že do toho něco vleze. Buď není čas, nebo peníze. Já byl rozhodnutı jet, a tak jsem tomu vše přizpůsobil. A nijak zvlášť mi nevadilo, že jedu solo,“ vypráví.

A dodává ze zkušenosti: „Navíc na vıchodě, hlavně v Rusku, člověk není sám. To už jsem musel vyvinout hodně snahy, abych nebydlel někde u místních motorkářů nebo i obyčejnıch lidí a mohl si postavit stan třeba u jezera či řeky. Smutno mi ani po těch víc jak čtyřech měsících na cestě nebylo, ale často jsem si představoval, jak bude vypadat návrat.“

Říká, že strach až na pár okamžiků, kdy mu do obličeje mířila puška tureckého vojáka, prı neměl. „Ale samozřejmě, že vždy k cestování a jinım krajinám přistupuji s respektem. Přesto někdy člověk narazí, to k tomu prostě patří. Důležité je, nejít tomu naproti, a když už se to stane, tak se z toho nesesypat.“

Sám říká, že není sběratel ani hltač kilometrů. „Přesné číslo fakt nevím. Ale nebude to nic ohromného. Myslím tak kolem čtvrt milionu kilometrů,“ sám o sobě říká, že je cestovatel na motorce. „Takhle se vnímám. Motorkářů jsou dnes plné silnice, internetové diskuse atd., ale otázkou je, co to vlastně znamená to motorkaření.“