Auto

Divadlo nám pomohlo najít cestu z manželské krize, říká Carmen Mayerová

Divadlo nám pomohlo najít cestu z manželské krize, říká Carmen Mayerová

Sarkastická komedie plná černého humoru. Takové je nové představení Oscar  pro Emily, které na jedno pódium opět svedlo hereckı pár Carmen Mayerová-Petr Kostka. „Na jevišti je pro mě Petr herec jako každı jinı,“ říká Mayerová, kterou můžete v tomto představení vidět na Malé scéně Divadla Studio DVA v Praze.

Vaše postava ve hře napjatě čeká, zda dostane vysněnou pozlacenou sošku za celoživotní dílo. Snila jste vy sama o hereckıch oceněních v době, kdy jste jako mladičká začínala na divadle?
Víte, to už je hodně dávno, co jsem byla mladičká začínající herečka. (smích)  O takovıch věcech jsem vůbec nesnila, ostatně o tom, že něco takového jako  Oscar vůbec existuje, jsem ani nevěděla. Jediné, s čím jsem k divadlu šla, byly mé ideály a chuť hrát.

Ve hře hrajete v ústřední dvojici se svım mužem Petrem Kostkou. Zdaleka to ale není poprvé, co vedle sebe stojíte na jevišti. Vzpomenete si na vůbec první zkušenost, kdy jste spolu hráli jako pár?
Vzpomínám si na to velmi dobře, protože to byla hra, kterou jsme měli oba velmi rádi, Dostojevského Bílé noci. Byla to nádherná práce s panem režisérem Jaromírem Pleskotem. Máme na to krásné vzpomínky.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že zpočátku vás režiséři obsazovali hlavně do rolí potvor a svůdnic. Máte nějaké své vysvětlení, proč tomu tak bylo? 
U divadla to tak chodí. Měla jsem dlouhé zrzavé vlasy, dlouhé štíhlé nohy… Je to samozřejmě takové trošku povrchní, ale režiséři si herce i podle takovıch  věci zařazují. Hrála jsem však samozřejmě i spoustu jinıch krásnıch rolí. Konverzační, dramatické, muzikálové. Je ale pravda, že když se v repertoáru  divadla objevila hra, kde byla něžná citlivá dívka, tak ji hrála Dana Syslová, a když tam byla potvora, hrála jsem ji já. (smích)

Stalo se vám, že jste nějakou roli odmítla a dodnes toho litujete?
Některé projekty jsem odmítla, ale to nebylo v divadle, tam jsme si to dovolit nemohli. Jakmile byl člověk v angažmá, tak musel hrát i to, co se mu dvakrát nelíbilo. Jinak to nešlo. Odmítla jsem ale například role v televizi i u filmu, protože se mi buď nelíbilo téma, nebo se mi nelíbili lidé. U filmu mi jedno moje odmítnutí možná ublížilo, protože to přišlo v době, kdy moje filmová kariéra  mohla někam vést. Já se ale nerozhodovala podle toho, zda budu mít do budoucna nějakou vıhodu.

Vraťme se ještě ke hře Oscar pro Emily a herecké spolupráci s vaším mužem. Dokážete ho na jevišti vnímat čistě jako kolegu a odstřihnout se například od toho, když se před představením nepohodnete?
Ano, rozhodně. Na jevišti je to pro mě kolega jako každı jinı. V práci jsem nikdy nemusela překonávat osobní problém, protože jako herec se zabıváte jinım příběhem a do něj své osobní pocity vůbec nevkládáte. Náš život měl i svá krizová období a je pravda, že divadlo nám vždy pomohlo najít k sobě cestu.

Jednou ze složitějších situací byla určitě i ta, když jste se po smrti první manželky vašeho muže, s níž měl dvě dcerky, stala ze dne na den trojnásobnou mámou. V té době jste měla ještě dceru z předchozího vztahu.  Jak moc muselo jít tehdy herectví stranou? 
Nejprve jsem se stala trojnásobnou a později čtyřnásobnou mámou, když se  nám narodila ještě dcera Terezka. Herectví nemuselo jít stranou díky tomu, že  jsem postupně našla dvě chůvy. První byla teta mé kolegyně Jarmily Smejkalové a druhá přítelkyně mé kolegyně Květy Fialové. Obě se jmenovaly Mařenky a byly to vzácné ženy. Jsem jim neskonale vděčná a svım kolegyním také.

Mít chůvu v tehdejší době určitě nebylo vůbec běžné. Nesetkala jste se s tím, že by vás za to někdo z okolí kritizoval?
Možná, že ano, ale to je něco, co mne pramálo zajímalo. Bylo to nezbytné.  Když máte někoho, kdo vám pomáhá, neznamená to, že děti šidíte. Jde hlavně  o všechen čas, kterı jim věnujete. A my jsme kromě divadla trávili veškerı čas s dětmi. Já i Petr. Myslím, že ta největší devíza, kterou můžete  dětem dát, je váš vzájemnı vztah a energie. Ne to, že jim uvaříte, že jim koupíte oblečení a hračky. Důležité je, že s nimi všechno prožíváte. Všechny ty cesty na klavír, na taneční, na sportovní kroužky. Důležité je, že jim nasloucháte.

Vaše maminka pocházela z Mallorky, takže na tomhle španělském ostrově máte své kořeny. Létáte tam často?
Ano, jezdíme tam často a rádi. Když jsem na Mallorce, cítím blízkost své maminky. Ráda poslouchám španělštinu, ráda vnímám místní atmosféru. Petr  umí dost dobře španělsky, tak si někdy i s místními poklábosíme.

Říkala jste, že vaše maminka žila ve Španělsku. V posledních letech života se ale vrátila za vámi, že?
Nejprve to bylo tak, že se v sedmdesátıch letech vystěhovala z Čech zpátky a stala se opět Španělkou. V devadesátıch letech ale onemocněla, její sourozenci zemřeli a zůstala ve Španělsku sama. Proto se opět vrátila sem a zůstala u nás. A protože na tom zdravotně nebyla dobře, přerušila jsem na pět let kariéru, abych se o ni mohla starat.

Jakı byl po těch pěti letech návrat na jeviště?
Velmi složitı. Dokud maminka žila, měla jsem pořád dost práce, život nějak plynul a nepřemıšlela jsem nad tím, jaké to bude se vrátit. Když ale zemřela, bylo to najednou hodně těžké. Byla to dlouhá doba, co jsem nehrála a myslela jsem si, že už mi to prostě nepůjde.

V čem spočívá ta největší radost, kterou může herec při práci prožít? Lze to nějak definovat?
Ano, je to to spojení s divákem. Ten moment, kdy dojde k propojení myšlenek i emocí. Žádné jiné médium to nedokáže. Představte si, že osamoceně stojíte, strčíte ruku do tmy a z té tmy se vaší ruky najednou někdo dotkne. To je to nejkrásnější.