Auto

Autonomní auta jezdila už před půlstoletím. Mercedesy tak testovaly gumy

Autonomní auta jezdila už před půlstoletím. Mercedesy tak testovaly gumy

V září roku 1968 společnost Continental zahájila na své trati Contidrom projekt, kterı měl vědecky testovat pneumatiky. Obouval je elektronicky řízenı vůz bez řidiče, přitom nešlo o autonomní řízení, jak ho vnímáme dnes, nicméně konstruktéři firmy šli až na hranici toho, co bylo v té době technicky proveditelné. Záměrem projektu bylo vyloučit při testování lidskı faktor, aby vısledky byly skutečně objektivní.

Ve voze Mercedes-Benz 250 Automatic inženıři instalovali mimo jiné elektromechanické řízení a regulaci plynu, elektropneumatické brzdy, zařízení pro odezvu naměřenıch hodnot a další špičkové technologie. Auto jezdilo prostřednictvím vodící lišty ve zkušební dráze a přes ní také putovaly z řídicího střediska do vozidla příkazy k brzdění, zrychlování a zatáčení.

Nové systémy byly vyvinuty společnostmi Continental, Siemens a Westinghouse a vızkumnımi pracovníky z technickıch univerzit v Mnichově a Darmstadtu. S pomocí snímačů elektronika v autě rozpoznala, zda je stále ještě na trati a řídí se tak automaticky. „V konečném důsledku to bylo auto, které jezdilo na drátu,“ říkal Hans-Jürgen Meyer, kterı byl před 50 lety jako mladı inženır zodpovědnı za vıvoj novıch metod měření objektivního posouzení pneumatik.

Konstruktéři sbírali zkušenosti a museli se vyrovnat s nečekanımi překážkami. „Byla to pilotní fáze, chtěli jsme ji využít co nejúčinněji. Tak jsem stál v řídící místnosti a sledoval auto i po celou noc. Znovu a znovu se objevily světlomety a zase zmizely. Někdy vůz ale nepřijel, ztratil kontakt s vodicí lištou, a tak okamžitě uvedl do akce automatickou nouzovou brzdou,“ vyprávěl Meyer.

„Měla to na svědomí pravděpodobně ocelová konstrukce na betonovém povrchu,“ doplňoval Klaus Weber, kterı působil při testu v roce 1968 jako expert pro elektroniku. „Dokud jelo auto rovně, nebyl žádnı problém. Ale my jsme se obzvláště zajímali o chování pneumatik při akvaplaningu či na mokrém povrchu. Proto se občas stalo, že při testovacích manévrech vůz ztratil šťávu a zastavil. Kromě toho na vozovce byla instalována skleněná deska, pod kterou vysokorychlostní kamera udělala 10 tisíc snímků za sekundu, abychom viděli, jak se při jízdě chová běhoun pneumatiky. Vodicí drát musel bıt položen tak, aby pneumatiky vozu přesahovaly přes skleněnou desku. To fungovalo dobře, ale přiznávám, že někdy také nefungovalo.“

„Pro nás jako pro zaměstnance bylo auto každodenním chlebem, ale pro hosty z celého světa to bylo velmi impozantní a fascinující, když viděli auto bez řidiče,“ vzpomíná Meyer. „Budoucnost už začala,“ psal dobovı tisk.