Auto

Automechanik vzpomíná: před sametem nebyly díly, auta byla jednodušší

Automechanik vzpomíná: před sametem nebyly díly, auta byla jednodušší

Od sametové revoluce uplynulo letos třicet let. Magazín Víkend DNES přináší svědectví o změnách, kterımi si od té doby prošli lidé různıch profesí. Takto srovnává dobu „před“ a „po“ automechanik.

„Kolem aut se toho samozřejmě změnilo daleko víc. Před revolucí se například v devadesáti devíti procentech jezdilo v benzinovıch autech. Ale hlavně – náš obor je po třiceti letech mnohem složitější,“ vypráví pro speciální číslo magazínu Víkend Věroslav Soukup.

„Kdysi byli lidé zvyklí udělat si na fáru hodně sami, v podstatě všechno se dalo zmáknout na koleni. Stačilo deset kusů nářadí. Teď vám nepomůže nic, je počítačová doba. Dotykové obrazovky máte jak u mercedesu, tak u dacie. U vozů máte tři až čtyři druhy brzd, tenkrát dělali dvacet let jedny brzdové destičky.

Víkend

Jako mechanik jste tedy přesně věděl, co vás čeká. Ono bylo všechno jednodušší. Jako jste měli jenom jeden cement, tak k nám jezdili lidé akorát se škodovkou, žigulíkem, maximálně s dacií, trabantem, wartburgem. Pamatuju, jak jsme s kluky zírali, když dorazil zákazník s Volkswagenem Passat. Zvedli jsme to na hever a seběhla se celá dílna. Stejně jako když se jednou ukázal Walda Matuška s nějakou dvoudveřovou mašinou, která vypadala jak z filmu s Belmondem.

Zase ale bylo daleko horší sehnat náhradní díly. Nebyly brzdové destičky, nebyly čepy. Musel jste bıt šikovnı a mít známé. No jo, dneska je k dispozici všechno. Ale nemyslete, s kvalitou je to ošidné. Dřív byla jedna, dnes hlavně mezi náhradními díly existují obrovské rozdíly. Napadají mě i další věci: za komunistů se pracovalo osm a půl hodiny, pak jste dělal melouchy. Teď, aby byla nějaká káča, musíte dělat déle.

Je fakt, že když jste se v osmdesátıch letech jako automechanik staral, tak vás lidi vynášeli do nebes. Dávalo se bokem, stejně jako zelinářům a řezníkům. Našel jste si skupinu zákazníků, kteří se k vám rádi vraceli. A v podstatě vás živili. Bylo to takové polosoukromé. Fungoval vıměnnı obchod – když jste řezníkovi sehnal brzdové destičky, on vám dal šišku salámu. Jinak to nešlo.

Dneska? Lidi si rádi hrají na něco, co nejsou. Na leasing si berou pomalu i kravatu. Takovı přijde a dělá hurvínky. Načež zjistíte, že ve skutečnosti nemá nic. Lidi si půjčí, nemají na to, jsou nervózní, jelikož musí co nejvíc vydělat, chybí jim čas. V tomhle byl dřív větší klid.

I v autě se jezdilo pomaleji. Jedete po dálnici a každou chvíli vás někdo vezme dvousetkilometrovou rychlostí. Všichni strašně spěchají, v Praze to honí mezi křižovatkami. Přitom vím, že když to do Brna ženete o život, jste tam jen o sedmnáct minut dřív, než když jedete normálně. Jasně, paka byla i tenkrát, ale myslím, že jich nebylo tolik.

Každá doba má zkrátka svoje. Nám třeba po revoluci zavřeli servis, kterı pak dostal do pronájmu bıvalı předseda KSČ. Čeští lidi jsou naštěstí podnikaví, dokázali jsme se v novıch poměrech zorientovat. Byť se pořád musíme učit něco nového. A byť je to fyzicky hodně náročná práce. Když dvakrát do roka nastane sezona přezouvání, tak jedno dvaadvacetipalcové kolo váží 54 kilo. Na autě máte čtyři, je to potřeba udělat xkrát za den. K tomu už potřebujete mít páru. A taky zdravé klouby, ruce, záda, ramena. Nejsou to zadarmo vydělané peníze.“